Jak se žije s pacienty - rozhovor s profesorem MUDr. Milanem Adamem

11. Září 2015

Pane profesore, svůj život jste zasvětil vědě, medicíně a svým pacientům. Jak se Vám s nimi žije ?

Jako s každým partnerem. Někdy lépe, někdy hůře. Své pacienty jsem však vždy měl rád. Pacient je člověk, který přichází v nouzi. Něco ho trápí. Velmi často jsem se setkával s tím, že hlavním problémem nebyly až tak potíže fyzické, jako spíše psychické způsobené nedobrou rodinnou situací, potížemi ve vztazích s lidmi, v zaměstnání. Mnohdy bylo nutné nejprve řešit problémy sociálního charakteru a až poté bylo možné zahájit vlastní léčení. Dnes se, bohužel, v 96 % případů předepíše nějaký lék, pilulka, na kterou lidé spoléhají.

To, o čem hovoříte, ale nebývá starostí lékaře.

Nebývá, ale kdysi bývalo. Vždyť starověcí, antičtí a renesanční lékaři věděli o svém pacientovi vše. A léčili člověka, nikoliv pak pouze jenom příznaky a nálezy. To moderní medicína, která je na velmi vysoké technické a technologické úrovni zapomněla, že se zabývá v prvé řadě člověkem, který se bojí a trpí. Z medicíny se stal obor spíše přírodovědecký a technický a ubylo humanity. Je to ale trend celosvětový. Lékaři léčí léky, které mnohdy stav pacienta ještě zhorší. Mnozí pacienti si však myslí, že lékař, který nepředepisuje léky, není dobrý lékař.

Myslíte si, že se to změní ?

Ale jistě. Vše se vyvíjí v určitých vlnách, spíše spirálách a celý vývoj lidstva směřuje obrovským tempem vpřed. Lidem již dnes schází lidskost, pochopení, pohlazení, dobré slovo. To velmi vysoké tempo dnešního života bude jistě zpomaleno. Lidé zjistí, že jsou i důležitější věci než majetek, peníze, úspěch či sláva.

A co je podle Vás tou hodnotou ?

Dříve mívala velikou hodnotu čest a poctivost a čisté svědomí. Dnes tyto hodnoty, bohužel, působí archaicky až směšně. Svět se řídí heslem "Urvi, co můžeš" nebo "Po nás potopa". Ale i tak se často setkávám s lidmi, svými pacienty, ale i s kolegy lékaři, kteří tento životní styl nevyznávají.

Sjezdil jste díky své vysoké odbornosti a vědeckému renomé téměř celý svět. Co na Vás zapůsobilo nejvíc ?

Když jsem byl poprvé v USA, byl to velký zážitek. Především svobodo-myslnost Američanů a jejich sebevědomí. Japonsko mě uchvátilo svou technickou dokonalostí, ale životní styl Japonců je pro nás nepochopitelný. Žijí pod úžasným tlakem, který bychom my, Evropané, nevydrželi. V Německu mám mnoho přátel a tito lidé jsou nám ve své velké většině bližší, než si většina z nás umí představit. Jezdím rád i do Ruska, lidé jsou tam velmi přátelští, pohostinní a schopní. A Itálie, Řecko, Izrael, to jsou kolébky medicíny. Okouzlila mě Čína svou starou kulturou, krásnou krajinou a pracovitými lidmi. Všude na světě lze potkat dobré lidi a spřátelit se s nimi. Všude na světě mají lidé stejná trápení a stejné bolesti, ale také stejné radosti. Doma je však nejlíp.

To mě udivuje. Platíte za člověka, který neustále a rád cestuje. Proto si mnoho lidí myslí, že raději pobýváte v cizině než doma.

Bývaly doby, kdy mi skutečně bylo v cizině lépe. Mohl jsem cestovat díky pozvání mých zahraničních kolegů z univerzit a výzkumných ústavů. Ale nikdy jsem svou vlast a svou rodinu neopustil. Domov má pro mě nesmírnou cenu. Velmi rád vzpomínám na své dětství, obětavou maminku a chápajícího tatínka, který byl skvělým člověkem, muzikantem a učitelem. Jeho žáci jej navštěvovali až do jeho i jejich vysokého stáří. Vždyť také mnohým z nich za druhé světové války velmi pomáhal. Také dětství mých dvou dcer je pro mě zdrojem krásných vzpomínek. To jsou ty hodnoty, které nelze koupit, penězi získat, a které vám nikdy nikdo nemůže vzít.

Vraťme se k Vašim pacientům. Jistě jste s nimi zažil i veselé příhody.

A těch bylo mnoho. Jako mladý lékař jsem začínal v nemocnici ve Vrchlabí. To víte, podhorský špitál. Případů, pacientů a zážitků bylo mnoho. Tenkrát se při léčení používaly více znalosti a intuice, diagnostických metod nebylo mnoho, technika prakticky žádná. Za pacienty jsme jezdívali i na lyžích. Ale Vás by asi zajímaly takové ty příhody, jako když jsem jednou po těžké noční službě poslouchal pacientku, přiložil jsem ucho k jejímu hrudníku a zeptal se: "Haló, kdo tam?" Ona mi bleskurychle odpověděla: "Tady Chlupatá." Nebo když jsem svého pacienta požádal:"Rozepněte si hrudníček." nebo také "Vymočte se do půl těla." To pak bylo opravdu veselé. Někdy mi také pacienti říkali věci, že jsem měl co dělat, abych nepropuknul v bouřlivý smích jako třeba: "Pane profesore, náš pan doktor mi na to koleno dával dynamit!" anebo třeba:"Tu operaci, tu mi dělali v rumpálu." Medicína je krásný obor, ale musíte ho mít ráda, musíte mít ráda lidi. A to je někdy velmi obtížné, zvláště když se setkáte s člověkem, o kterém víte, že nebyl až dosud dobrý, že ublížil mnoha lidem a choval se velmi bezohledně. Najednou však před vámi stojí ubohý člověk, který potřebuje vaši pomoc, radu, soucit, laskavost. Zkrátka pacient. Není to pouze otázkou profesionality, jak se zachováte. Je to podle mého názoru především otázkou životní filozofie či víry, chcete-li. Musíte se snažit pochopit, někdy i odpustit. To vše je velmi vyčerpávající a klade to velké nároky na psychiku lékaře, ale i sestřiček, které jsou s pacientem mnohdy v kontaktu více než lékař, a jejichž práce stále není společností doceňována. Až když člověk sám onemocní a potřebuje citlivé, pozorné a soucitné zacházení a opatrování, začne vnímat cenu každého dobrého slova, úsměvu, dobré nálady, pohlazení, taktního mlčení či laskavého podržení za ruku.

Kdybyste se dnes znovu rozhodoval, byl byste opět lékařem ?

Nevím. Kdyby je kdyby a na světě je tolik krásných činností a povolání, které jsem dosud nepoznal. Nevím ale, co by mohlo přinést člověku stejné uspokojení jako zachráněný, vyléčený nebo bolestí zbavený pacient. Podobný pocit snad člověku dává pouze rodičovské prohlášení typu: "Jsem na tebe pyšný, synku," nebo bezelstné dětské vyznání "Ty jsi ten nejlepší tatínek na světě.“